Ředitelkou nadace Fundació Mies van der Rohe jste téměř devět let. Jaký kus cesty za tu dobu evropská architektura urazila?

Optikou ceny Miese van der Rohe mohu mluvit od roku 2017. Tehdy vyhrál projekt rekonstrukce v Amsterdamu od NL Architects, které proměnilo obrovský betonový blok na bytový komplex, a to velmi inovativním a revolučním způsobem. Vzpomínám si, že to byl převratný okamžik, protože v té době ještě nebyla krize stavebnictví a zároveň mnoho studií čelilo krizi identity, kdy se sama sebe ptala, k čemu architektura vůbec slouží. Jsme tu proto, abychom za velké peníze navrhovali dekorativní umění? K čemu vlastně jsme? Řekla bych, že rok 2017 byl v tomto smyslu zlomový, protože po dlouhé době dostal cenu levný projekt, který byl spjatý s reálnými potřebami společnosti. Někdo může říci, že to byla ošklivá budova. Ale společensky byla velmi funkční. Z dnešního pohledu se takové hodnoty zdají normální, ale před těmi osmi lety výsledky překvapily nejednoho mého kolegu.

Očekávali, že vítězem bude ikoničtější projekt?

Ano. Po dlouhé době cenu nezískal krásný operní dům, ale levný a esteticky kontroverzní projekt. Pro mnoho lidí to bylo matoucí. Najednou se ukázalo, že společnost už nepotřebuje víc té krásné, nablýskané architektury, protože nás možná příliš vede k určité povrchnosti a lehkomyslnosti. V roce 2019 pak opět zvítězil projekt dostupného bydlení v Bordeaux, který navrhlo studio Lacaton & Vassal Architects. Rozdíl byl v tom, že tahle budova byla krásná a všichni s ní byli spokojení. I tak se nás ale porota, která byla jiná než v roce 2017, ptala: „Je v pořádku, když znovu vyhraje projekt zaměřený na bydlení a renovaci?“ A my jsme řekli: „Samozřejmě, je to zcela na vás.“ Připadalo nám to vtipné, protože celá ta léta, kdy vítězily kulturní stavby, se nikdo neptal, jestli je to tak v pořádku.

Od roku 2017 jako by se trend měnil každé čtyři roky. Ročník 2022, který jste kvůli pandemii covidu-19 museli odložit, vyhrál projekt Univerzitní knihovny od Grafton Architects. A studijní prostor pro knihovnu zvítězil i loni. Co to naznačuje?

Myslím, že se dostáváme z ekonomické krize a přecházíme k méně naléhavým tématům. Posouváme se k něčemu krásnému, možná méně společenskému, ale udržitelnému. Před deseti lety byla udržitelnost v projektu něco extra. Ale teď je to nutnost, která vychází ze samotné podstaty stavby.

Rok 2024 ukázal, že nejlepší evropské stavby jsou nejen udržitelné, ale také flexibilní ve smyslu využití prostoru. Je to trend, který byste vy osobně ráda viděla i v příštích letech?

Řekla bych, že hodnoty, jako jsou zaměření na lidi, otevření se přírodě, udržitelnost, flexibilita a racionalita dnes v architektuře vidíme velice často a mě osobně to velmi těší. Ale nezapomeňte na další hodnotu, na krásu. Vítězná budova má totiž nádherné prostory. Jako velmi pozitivní aspekt vnímám i to, že jak celkový vítěz, tak i ten v kategorii Emerging Architects jsou svou funkcí zaměřené na studium, na čtení. To jsou věci, které byste mohli dělat doma. Ale pokud pro to existují lepší místa, půjdete tam. Což je pozitivní, protože navážete kontakty s dalšími lidmi a nebudete izolovaní s počítačem ve svém pokoji. A to je něco, co tu bylo vždycky. Architektura, pokud slouží společenství, vytváří místa, která jsou lepší než naše soukromé prostory.

Pochopila jsem, že cena samotná nemá stanovená žádná kritéria, kterými by se porota musela řídit. Znamená to, že hlavními arbitry kvality jsou vždy jen porotci daného ročníku?

Ano. Neexistují žádná určitá pravidla, která by porota musela při udílení ceny následovat. To, co po nich my jako organizátoři soutěže požadujeme, je dokonalost v architektuře, což je velmi obecné, ale zároveň i velmi obtížné k vymezení. První věc, kterou porota musí udělat, je společně vymyslet, jaké kvality chce u staveb hledat. V tomto smyslu cena leccos vypovídá i o porotě. Jiná porota by nejspíš zvolila jiné vítěze a nám to nikterak nevadí. Důležité je, aby, když někdo řekne, „tohle se mi líbí,“ zároveň dokázal vysvětlit proč. Tím vzniká diskuze, která je na ceně vlastně to nejdůležitější.

Do jaké míry cenu ovlivňuje politika Evropské unie?

Cenu finančně podporuje Evropská unie a nadace Fundació Mies van der Rohe, což je subjekt městské rady v Barceloně. Jsme tedy dvouzdrojová příspěvková organizace. Evropská unie nás podporuje, protože věří, že společná diskuze o architektuře je jedním ze způsobů, jak pro Evropany vybudovat soudržnější pocit občanství, podobně jako třeba program Erasmus. Z pohledu financování má tedy EU na cenu poměrně velký vliv. Nicméně co se týká samotného pořádání a organizace ceny, jsme na Komisi zcela nezávislí. Spoléháme na poradní výbor složený z 15 evropských institucí architektury, který nám pomáhá dělat správná rozhodnutí, pokud jde o výběr nominovaných, organizaci ceny a tak dále.

Takže strategie jako Green Deal nebo nový evropský Bauhaus ocenění nijak neovlivňují?

Ne, i když já osobně si myslím, že to jsou správné směry. Porotě nikdo neříká, aby se těchto evropských politik držela nebo se k nim nějakým způsobem vztahovala. To samé platí s ohledem na politiku barcelonské městské rady. Jediné kritérium je podpora kvalitní architektury.

Cena Miese van der Rohe se s EU propojila v roce 2001. Řekla byste, že se díky tomu stala prestižnější?

Ano, to je jeden aspekt, tím dalším je podle mě i transparentnost celého projektu. Uvědomme si, že ve výsledku je to veřejné ocenění. Financují ho občané EU. Transparentnost je tedy základ. Výsledek soutěže se všem nemusí líbit, ale nemělo by se stát, že nebudou zřejmá odůvodnění poroty. Existují velmi známá ocenění, která jsou zcela netransparentní. U některých cen musí dokonce porota podepsat smlouvu, že nikdy nebude zveřejňovat porady a jednání. My jsme v tom naopak zcela otevření, vše se snažíme vysvětlovat a zveřejňovat. Neříkáme, že toto je nejlepší architektura. Říkáme, že tato porota si z těchto důvodů myslí, že je to velmi dobrá architektura.

Jakým způsobem se projekty do soutěže nominují?

To je složitý proces, který je ve výsledku velmi demokratický a také stranou jakýchkoli tlaků. Za cenu je téměř nemožné lobbovat. Řeknu vám proč. V prvé řadě jsou tu národní asociace architektů zúčastněných zemí, které mohou nominovat řadu projektů, řekněme pět. Záleží na počtu obyvatel dané země. To je standard. Pak máme také seznam téměř 100 nezávislých odborníků z celé Evropy, kteří také nominují své favority, každý po pěti projektech, z nichž tři by měly být z jejich domovské země, zbylé pak ze zahraničí. Přičemž je důležité, aby stavby navštívili, protože musí napsat pár odstavců pro porotu. Jelikož tito odborníci mohou stavby nominovat nadnárodně, někdy se stane, že se do výběru dostanou projekty, které by v jejich vlastní zemi neuspěly, protože možná nejsou dobře pochopeny. A díky tomu se dá zlomit tamní establishment. Poté, co všichni odvedou svou práci, může ještě výbor těch patnácti evropských architektonických institucí doplnit seznam o dalších 20 projektů. A to z toho důvodu, aby nedošlo k vynechání zajímavých věcí, které nikdo nenominoval například z přesvědčení, že to mají jisté. Tento finální seznam nominací pak míří k porotě.

A výběr poroty pak spočívá v čem?

Snažíme se o vyrovnané zastoupení různých kulturních regionů Evropy. Každý ročník obměňujeme národnosti. Naší snahou také je, aby to nebyli jen praktikující architekti a odborní kritici, ale i lidé z jiných odvětví, jako jsou například bývalí politici, spisovatelé a novináři, kteří ve svých médiích hájí nebo podporují kvalitní architekturu. Tito lidé nám pomáhají předávat poselství společnosti jasnou a srozumitelnou formou. U výběru porotců se ale snažíme i o určitou generační diverzitu. V uplynulém ročníku bylo věkové rozmezí od 40 do 80 let. Mně osobně je teď padesát a rozhodně nejsem stejný člověk, jako když mi bylo pětatřicet. Zároveň vím, jak je fajn diskutovat s lidmi jiného věku. Protože bavit se jen s vrstevníky je velmi nudné. Všichni jsme si dost podobní, a to i když pocházíme z různých zemí.

Putovní výstava nominovaných projektů se do Prahy přesunula z Vídně. Tým CAMPu se ji však pokusil přizpůsobit českému kontextu. Líbí se vám výsledek?

Ano, moc. Nejen proto, že je vše i v českém jazyce, ale také díky této krásné časové ose, kde jsou vidět všechny české projekty, které v průběhu let získaly nominaci. Jsem nadšená i z projekční obrazovky, kde si velmi hravou formou můžete pustit medailonky, videa, podívat se na fotografie i plány. Docela vám ji závidím. Chtěla bych mít takovou obrazovku doma. Myslím si, že CAMP je super instituce, opravdu, máte tu úžasný prostor.

Na vernisáž výstavy jste dorazila s Guillermem Sevillanem ze studia SUMA, které navrhlo knihovnu Gabriela Garcíi Márqueze v Barceloně. Čím si tento projekt porotce získal?

Už samotný prostor je neuvěřitelný. Je to krásné místo plné přirozeného světla. Člověk je zkrátka rád, že tam je. Což byla ostatně jedna z největších ambicí projektu – architekti museli přimět lidi, aby se zvedli ze svého gauče a šli si číst do knihovny. Proto se snažili vytvořit krásný, přívětivý prostor, který lidi láká k návštěvě. A to se jim povedlo. Když vstoupíte, připadáte si jako v paláci světla. Skvělou práci odvedli i v tom smyslu, že pozvedli naprosto nedůležitý pozemek uprostřed nezajímavé čtvrti. Vytvořením vchodu s verandou, která prostor propojuje s venkem, se z fádní ulice stalo nové centrum, na něž jsou tamní obyvatelé hrdí. Je to úžasná změna, a to říkám v kontextu města, jako je Barcelona, ​​kde se podobných změn už odehrálo hodně. Ale tentokrát se to stalo ve čtvrti, která je daleko od všeho. Abyste takového úspěchu dosáhli, musíte prostě riskovat, což je ostatně další aspekt dokonalosti v architektuře. Pokud člověk dělá jen to, co už někdo před ním otestoval, nikam se nepohne, zůstane stále ve stejném bodě. Takže pokud máme ambice a chceme dělat obtížné věci, riskujme.